Írán VI: Loučíme se

Kapitola, z podstatné části grafická, ve které je možné kromě fotek, které se nevešly do předchozích článků, nalézt i informace o naší návštěvě Tabrízu (v němž Jano utopil telefon v záchodě), cestě zpátky do Turecka a návštěvě Istanbulu

Napsal Andrej · Jul 7, 2016

Již v Yazdu, pouštním městě, jsme si v cestovní agentuře koupili za 100 USD/os. lístky přímo až do Istanbulu s (více než denním) přestupem v Tabrízu. Cesta do Tabrízu byla značným utrpením (Každou chvíli jsme někde stáli, teplota uvnitř kolísala mezi 13 až 21 stupni.). Po sedmnácti hodinách cesty jsme však ráno v 11 hodin vítězoslavně dorazili do Tabrízu, čtvrtého největšího íránského město a střediska provincie Východní Ázerbájdžán. Tabríz leží v nadmořské výšce 1.350 m nad mořem v údolí na soutoku řek Kuri a Adži. Tabríz nemá mnoho turistických lákadel. Za návštěvu však rozhodně stojí Modrá mešita z 15. století, Arg-e Alíšáh (pozůstatek mešity), bazar a páteční mešita ze seldžucké éry.

Ubytovali jsme se za 120.000 riálů/os. na noc a pustili se do našich každodenních činností: procházky po centru města, šílení v bazaru, návštěvy restaurace.

Modern Tabriz Restaurant se Janovi povedlo utopit telefon v tureckém záchodě.  „Telefón urobil ťuk-ťuk-ťuk a čľup“, popisoval nám později Jano. Vylovil ho, umyl a sušil, zatímco my jsme mu pořád dokola připomínali, že to byl náš jediný fungující telefon a máme se z něj ještě spojit s člověkem z cestovní agentury, který nám má sdělit přesné místo a čas odjezdu našeho autobusu do Istanbulu. Telefon se nakonec podařilo zapnout a dalo se z něj i volat. Velký hnědý flak pod displejem jsme se rozhodli, alespoň do doby, než se dostaneme do Evropy, ignorovat.

Podvečer jsme opět nastoupili do autobusu a psychicky se obrnili před příchozími hodinami. Cesta byla, jako i před mnoha dny, když jsme šli opačným směrem, tragická. Dlouhá, únavná, nudná (až na jeden incident, kdy řidič na dálnici dupl na brzdu a začal mlátit cestujícího sedícího hned za ním) a ubíjející. Podobně, jako při přípravě na Damávand, i před touto cestou jsme nezvládli výběr jídla. V Tabrízu nám jako dobrý nápad přišlo vzít si sebou co nejvíc ovoce – jablek. Během nekonečných hodin v autobusu se však ukázalo, že to nebude úplně postačující k zahnání hladu.

Do Istanbulu jsme dorazili před půlnocí. I když jsme nejdřív přemýšleli, že se pokusíme někde vyspat nadivoko, nakonec jsme šli do hotelu. Toto rozhodnutí se vzhledem k bouřce, která pak přišla, ukázalo jako správné (My jsme tak byli rádi, že se nebude opakovat naše příhoda z Albánie, kde většina z nás promokla do nitky i se spacáky, a musela pak potupně hledat útočiště v hotelu s přemočenými spacáky v rukou.).

Po přehlídce Istanbulu jsme si na hotelu vyzvedli věci a zajeli na letiště, kde jsme strávili naši poslední dovolenkovou noc. Hned ráno jsme odletěli směr Budapešť, odkud jsme pak pokračovali domů do Brna.