Írán V: Isfahán, Shiraz, Yazd

Kapitola, v níž se píše o Isfahánu, Shirazu, Yazdu, Persepolisu, bazarech, taxících, vizitkách, poštovních službách a pivě.

Napsal Andrej · 29. 2. 2016

Isfahán

Po odpočinku v lázních jsme se vydali směrem na jih. První naší zastávkou byl Isfahán, do kterého jsme se z Teheránu dostali po šesti hodinách strávených v autobuse (za 140.000 riálů na osobu). Isfahán je třetím největším íránským městem. Zdejší náměstí Nakš-e džahán (neboli také Imámovo náměstí či Šáhovo náměstí) je (právem) zapsáno na seznamu UNESCO. V jeho okolí lze rovněž nalézt nádherné ukázky perské architektury: Emámovu mešitu, palác Alí Qápú, mešitu Šejcha Lotfolláha a palác Čehelsotún, Páteční mešitu a proslulý krytý bazar. V jižní části Isfahánu se nachází stále živá arménská čtvrť Džolfa s několika arménskými kostely a katedrálou ze 17. století. Navštěvované je rovněž nábřeží řeky Zájande se svými starobylými mosty, z nichž nejkrásnější je Most 33 oblouků (Si-o-se Pol). Bohužel v čase naší návštěvy byla řeka vyschlá a mosty překlenující kus vyschlé půdy tak působily poněkud bezúčelně.

Po příjezdu do města jsme se na nádraží od uklízeče dozvěděli, že pokud hledáme ubytování, tak bychom určitě měli zajít do hotelu Amir Kabir. Než šel tento milý a komunikativní pán do důchodu (během kterého si přivydělával uklízením odpadků na autobusovém nádraží), pracoval několik let v uvedeném hotelu a zaručoval se nám (smetákem se zapřísahával o hruď) za kvalitu a nízkou cenu jeho služeb. Ukázalo se, že měl pravdu. Za 300.000 riálů na osobu jsme byli ubytováni v poměrně krásném a čistém hotelu s milým a ochotným personálem, evropskými záchody, vnitřní zahradou (ležící mezi čtyřmi stěnami hotela ve vnitrobloku) a wi-fi. V ceně byla dokonce i snídaně. Samozřejmě se nejednalo o luxusní hotel, ve kterém byste trávili celou dovolenou (o čem vypovídá již i cena), ale pro krátkodobé ubytování s cílem poznat Isfahán nám úplně stačil.

Všude samý bazar

V Isfahánu začalo už i naše bazarové šílenství – nekonečné hodiny strávené procházkami po bazarech, obdivováním výrobků a sháněním zbytečností, které nepotřebujeme, ale věříme, že budou hezkým suvenýrem z dovolené. Bazarové šílenství nás dovedlo k mnoha nachozeným kilometrům v tenkých a krytých uličkách íránských „supermarketů“. Výsledkem našeho snažení v několika městech (šílenství pokračovalo i v Shirazu, Yazdu a Tabrizu) byly šátky, magnetky, čajníky, čajové soupravy a peněženka (kvůli které se Chick (Martin K.) opravdu hodně nachodil).

Pro nakupování je velice důležité naučit se číslovky. I když se cenovky ne všude vyskytují, tak v těch prodejnách, kde je mají vystavené, si tímto způsobem zajistíte, že nebudete platit víc, než ostatní nakupující (místní), jelikož budete schopni cenu sami přečíst (rozluštit s trochou úsilí). To platí nejenom u bazarů, ale např. i při návštěvě restaurací.

U prodejen, ve kterých se cenovky nenacházejí, platí jenom tři pravidla – Sjednávat!, Sjednávat!, Sjednávat!.

Shiraz a Persepolis

V Shirazu jsme se (za 300.000 riálů na osobu, snídaně v ceně) ubytovali v hotelu Niayesh Boutique – nejlepším hotelu, ve kterém jsme bydleli za celý čas, co jsme po Íránu cestovali. Hotel byl čistý, s příjemným a anglicky mluvícím personálem, útulnou vnitřní zahradou a výtečnou restaurací („Dizzy rules!“) a skvělou čajovnou na střeše, kde jsme si vychutnali prozatím nejlepší vodní dýmku, jakou jsme kdy v životě měli.

V Shirazu jsme se rozhodli otestovat služby íránské pošty a rozeslali jsme několik pohledů. 2 z 3 pohledů dorazili po pěti týdnech. Tomu nejpomalejšímu cesta trvala 8 týdnů. Uvedený pohled směřoval do Dedinky. Otázkou ale dodnes zůstává, zda to je chyba íránské pošty nebo prostě jen nikdo nevěděl, kde se Dedinka, nachází.

Během procházky po městě jsme cestou k hrobce Chvádže Šamsuddína Muhammada Háfize, perského lyrického básníka, který je i v současnosti nejpopulárnějším íránským básníkem, narazili na mladou Íránku jménem Narges, která nás k sobě pozvala na večeři. Jak jsme se seznamovali s Narges, zastavila se u nás i jiná slečna, která nám nabídla, že její bratr nás za 1.000.000 riálů za celou skupinu vezme druhý den do  Persepolisu, starověkého města založeného někdy v rozmezí let 518–515 př. n. l. Vzhledem k tomu, že nabídky hotelů byly několikanásobně dražší, souhlasili jsme a vyměnili jsme si kontakty.

U Narges se nám dostalo chutné večeře a krátké exkurze do hlavy mladé konzervativní íránské ženy, která navzdory tomu, že usilovně studovala (připravovala se na přijímačky na vysokou školu), měla v plánu zejména se co nejdříve a co nejlépe vdát. Při vysvětlování svých plánů nám sdělila, že randění je jenom pro špatná děvčata. Jak se ale tudíž ona sama plánuje dostat ke svému nastávajícímu, jsme již nepochopili.

Druhý den ráno nás u hotelu čekal Mostafa se svou sestrou, slečnou, se kterou jsme den předtím mluvili. Zavezl nás přímo do Persepolisu, kde jsme se za 150.000 riálů na osobu dostali dovnitř starověkého komplexu založeného třetím achaimenovským velkokrálem Dareiosem I. Rozlehlý palácový komplex (je zde možné obdivovat palác Ápádána, Dareiův palác či Xerxův palác), zbudovaný na umělé terase o rozměrech 450 x 300 m při úpatí Kúh-e Rahmát nás uchvátil. Procházeli jsme ruinami místa staršího, než jakékoliv jiné místo, které jsme za svůj život navštívili. Cítili jsme neúprosnost času. Tyhle zdi, sloupy, brány, reliéfy… byly svědky takřka celé lidské historie. Dva a půl tisíce let se tu tiše rozpadávali, zatímco lidé přicházeli na tento svět a po čase, který by se Persepolisu (kdyby byl schopen vnímat čas) musel zdát jako kratičká chvíle, umírali. V tom krátkém období svého života však toho stihli mnohé: přišli s vynálezy, které je časem dostali až k měsíci, vytvořili umělecká díla vyrážející dech mnoha generacím, navzájem se zabíjeli ve válkách, které měli za následek vzestup obrovských říší a jejich následný pád…

Následně nás Mostafa vzal k hrobkám Naqsh-e Rostam, v nichž by měl být pohřben Dareios I., Xerxes I., Artaxerxes I. a Dareios II. U nedokončené krypty se spekuluje, že v ní měl být pochován Artaxerxes III. nebo Dareios III. Rozhodli jsme se nejít dovnitř areálu Naqsh-e Rostam – do samotných hrobek se vstoupit nedalo (prohlídnout si je bylo možné jenom zvenčí) a tak byli ohrazeny již z velké dálky, aby člověk, který se chce na ně podívat zblízka, musel platit. Nám nakonec stačil letmý pohled přes plot a zamířili jsme zpět do Shirazu. Pro dnešek jsme již byli natolik okouzleni samotným Persepolisem, že naše smysly a rozum i tak nebyly schopny řádně zpracovávat další monumentální stavby.

Od Mostafa jsme během zpáteční cesty dostali nabídku koupit domácí alkohol - 10 USD za litr. I když to nás samotné překvapilo, odmítli jsme. Po celém dni uprostřed rozpálené skoropouště jsme byli jak vyplivnutí a nechtěli jsme se úplně odpálit alkoholem. Naopak jsme se těšili na odpočinek a dobré jídlo na hotelu.

         

Vizitky – klamání spotřebitele

V předcházejících kapitolách jsem již psal o tom, že ochrana spotřebitele se v Íránu nebere až tak vážně jako v Evropě. Poněkud úsměvné bylo i klamání spotřebitele, se kterým jsme se během našeho pobytu v Íránu setkali. Úplně typickým bylo vyobrazení zavádějících informací na vizitkách, jež se nám dostávaly do rukou. Tyto často nesly vyobrazení služeb, které neodpovídalo realitě.

Yazd

Do Yazdu, jednoho z nejstarších měst v Íránu, jsme se dostali nočním autobusem za 175.000 riálů na osobu. Toto íránské pouštní město je do dnešních dnů centrem staré perské víry – zoroastrismu nebo také zarathuštrismu (tuto monoteistickou dualistickou náboženskou kulturu si zachovalo i přes nápor islámu). Za návštěvu v něm určitě stojí chrám ohně Ataš Kádé, mešity Masjid-e-Jāmeh Yazd a Amir Chakhmagh a úzké uličky starého města vystavěného z hlíny. Každého určitě okouzlí i bádgíry – chytače větru. Nejhezčí je možno najít v zahradě Dowlat Abad.

Přespávali jsme v hotelu Kohan (300.000 riálů za noc na osobu, 50.000 riálů na osobu za snídani ve formě „švédských stolů“). Až na něco malého a „divného“, co nás každou noc v posteli bodalo, se jednalo o celkem pěkný hotel s příjemným personálem. Jediným problémem pro nás byla skupina (pravděpodobně) holandských důchodců, kteří vstávali hodně brzo a vždy sežrali celou snídaní. Každé ráno jsme tak s nimi vedli tichý souboj o jídlo – musíme se ale přiznat, že důchodci vyhrávali. Kromě malicherného souboje o jídlo, mě však dost iritovalo, že nebyli ochotni dodržovat pravidla – ženy chodili bez zakrytých vlasů navzdory tomu, že to hotel po svých hostech vyžadoval. Jelikož to po hotelu vyžadoval zákon. (Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si vybavit, jak v Evropě mnoho lidí vykřikuje, že cizinci by se měli naučit přizpůsobit, když přijdou do Evropy. Zdá se však, že když Evropan přijde do ciziny, tak obdobné pravidlo na sebe jenom nerad aplikuje.).

V Yazdu se u nás poprvé začali objevovat příznaky ponorkové nemoci. Městem jsme se tudíž procházeli buď jednotlivě, nebo po dvojicích. Každý již potřeboval trochu odpočinku od ostatních členů výpravy. Přesto jsme se poslední večer strávený ve městě všichni sešli v čajovně na dýmce a čaji. I když dýmka nebyla až tak dobrá, jako ta v Shirazu, posezení na střeše s výhledem na město bylo nezapomenutelné.

      

Sjednávání ceny za taxi

Sjednávání ceny za taxi bylo složitou činností, která si občas vyžadovala hodně úsilí. I když se totiž povedlo domluvit se na konkrétní ceně, tak při placení řidiči často požadovali částku vyšší.

Argumentace, kterou na nás taxikáři nejčastěji zkoušeli, byla, že nás do auta narvali mnoho (což byla pravda, jelikož nás bylo až 5) a měli bychom tudíž platit za dvě auta, nikoliv jedno. Skutečnost, že nás odvezli v jednom autě, pro ně nepředstavovala žádný protiargument.

Nakonec se nám osvědčilo při sjednávání (a to i při sjednávání cen za ubytování) psát všechno na papír. Pokud řidič odkýval cenu uvedenou na papíře, tak jsme při placení tuto sepsanou smlouvu jenom ukázali a tím umlčeli snahy o navýšení ceny. Výhodným se ukázalo i využití služeb hotelu. Taxi, které jsme si nechali zavolat na recepci, byly levné, spolehlivé a bez hádek o to, kolik se má platit.

Pivo

Zapomeňte na něj! Připravte se na čaj!