Írán IV: Damávand

Kapitola popisující naši snahu o zdolání Damávandu.

Napsal Andrej · Jan 11, 2016

Když se podíváte do Wikipedie, tak zjistíte, že Damávand je neaktivní sopka vysoká 5.610 metrů nacházející se v pohoří Elborz (nebo taky Alborz). Leží poblíž jižního pobřeží Kaspického moře v provincii Mazandarán, 66 km severovýchodně od íránského hlavního města Teherán. Je nejvyšším vrcholem Íránu i všech zemí Blízkého východu. Prominence Damávandu je 4.667 metrů, čímž se řadí na dvanácté místo na světě (hned za Mont Blanc).

Když se zeptáte Iránce, tak řekne, že Damávand je vysoký 5.671 metrů, nikoliv 5.610 metrů, a nejhezčí je během jara, kdy je obsypán květy.

Když se zeptáte nás, tak zjistíte, že pro tři z pěti členů naší výpravy je Damávand prozatím nepokořeným cílem a pro pět z pěti členů naší výpravy jedním z důvodů, pro který se určitě chceme do Íránu znovu vrátit. A jestli vás následující řádky od toho neodradí, budeme rádi, pokud se tam vrátíte s námi.

8. 9. 2014 aneb „Kolik váží zapalovač?“

Poté, co jsme ráno prošli teheránský bazar, nakoupili jsme jídlo a vodu (každý 9 litrů) a za pomocí metra a taxíka (Taxík nám vybavila slečna, která několik let žila v USA, a která když viděla, jak se bezradně snažíme najít cestu k nádraží, bezvadnou angličtinou nám nabídla pomoc.) se dopravili na autobusové nádraží Eastern Bus Terminal (Terminal-e Shargh). 

Autobus, na který jsme naštěstí nečekali dlouho, nás pak vysadil na neoficiální zastávce ležící 75 km před městem Amol u restaurace stojící na křižovatce hlavní cesty vedoucí dále do zmiňovaného města Amol a vedlejší cesty vedoucí nahoru do Rineh (Reyneh). Právě z tohoto městečka jsme chtěli začít naši cestu na Damávand. Cesta autobusem stála 90.000 riálů na osobu, jelikož jsme byli nuceni platit za jízdenku až na konečnou stanici. Samozřejmostí však opět byl džus a sušenky.

Je jenom otázkou času, kdy se u restaurace zjeví taxík vyhlížející další turisty. My jsme čekat nemuseli. S řidičem taxíku, který nás následně odvezl vzhůru prašnými serpentinami do Rineh, jsme se hned pustili do klasického handrkování o cenu. Při následném placení se však ukázalo, že podobně jako všichni taxikáři i tento trpí silnou amnézií a již po několika minutách cesty zapomněl na cenu, kterou jsme si předtím domluvili. Tentokrát jsme mu podlehli a zaplatili víc (300.000 riálů), než bylo původně domluveno (150.000 riálů).

Taxikář nás vysadil hned u Mountain federation – Shelter I, budovy něčeho jako íránské horské služby, kde je nutné uhradit poplatek za výstup na Damávand ve výši 50 USD za osobu. V této chvíli se musím přiznat, že jsme se rozhodli poplatek za výstup nehradit.

Pokud se budeme jednou na Damávand vracet, jsme rozhodnuti druhý krát podobnou chybu neudělat. V té chvíli nám však z důvodu malého rozpočtu přišlo, že takovýto krok bude nejlepší. S odstupem času jsme si uvědomili, že naše jednání nebylo správné. Zajímavé však je, že zatímco nás před cestou do Íránu všichni varovali, že na místě budeme okradeni, ukázalo se nakonec, že jediný, kdo někoho okradl, jsme byli my. I když se samozřejmě nemůžeme tímto chlubit, rozhodli jsme se tuto skutečnost nezamlčet (a v článku uvést) právě proto, abychom poukázali na to, jak absurdně vyznívají všechna varování, která jsme od našeho okolí před cestou dostali. Spíše měl být varován Írán před námi, než my před ním J

Rineh se nachází ve výšce 2.000 metrů nad mořem, vrchol Damávandu ve výšce 5.610/ 5.671 metrů nad mořem. Po zaplacení taxíku nám tak zůstávala jediná možnost, jak dále pokračovat, a to bylo vzhůru.

Vydali jsme se tedy podle naší mapy, která působila spíš jako snímek pořízený z vesmíru, než skutečná mapa, směrem, kde jsme tušili, že leží náš cíl. Popis neoficiální cesty, který jsme předtím našli na internetu, byl již poněkud neaktuální. Podle toho nám to i šlo. Ztratili jsme se hned za vesnicí. Po několika desítkách výškových metrů jsme zjistili, že jsme na nesprávném hřebeni. Nezůstalo nám tak nic jiné, než s většími obtížemi sejít dolů (samozřejmě tou nejstrmější částí) a po kratší debatě o tom, zda jsme již nyní na správné cestě, pokračovat dále.

Za odpoledne jsme vystoupali přibližně 500 výškových metrů, což znamenalo, že se nacházíme ve výšce přibližně 2.500 metrů nad mořem. I když odpolední šlapání do kopce nebylo natolik těžké, jelikož slunce již nepálilo tak jako během poledne, vypotili jsme značné množství vody. Naše nohy a záda již rovněž vykazovaly následky namáhavého pochodu.

Po rozložení našeho tábořiště – celt, karimatek a spacáků, jsme se chtěli s radostí pustit do přípravy čaje. Chick vytáhl vařič a plynovou bombu, kterou jsme několik hodin sháněli v Teheránu, a s tázavým pohledem se obrátil na mně. Já zavrtěl hlavou: „Oheň nemám!“ a obrátil jsem se na Jana. Ten s pokrčenými rameny zopakoval mou větu a otočil se k Martinovi.

Martin jenom bezradně pokrčil rameny: „Predtým, než sme vyrazili, som sa zbavoval zbytočných vecí, aby som nemal batoh moc ťažký. Tak som sa okrem cigariet zbavil aj zapaľovača.“ Všichni jsme se s nadějí v očích obrátili k Yuliyi. Když jsme zaslechli větu „Блять! Mně zapalovač taky přišel moc těžký na to, abych ho sebou táhla na Damávand.“ věděli jsme, že je tu minimální možnost, že jsme při přípravě udělali drobnou chybičku.

Říká se, že zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení. A tak jsme se zoufale pustili do vzájemného omlacování kamenů, tření kusů dřeva a nakonec i jiskření pomocí baterek z čelovek. Konečný výsledek byl nepřekvapivě stejný jako celé naše snažení – zoufalý. K naší radosti jsme ale zjistili, že voda je po polodenním pochodu ohřátá sluncem natolik, že se z ní dal udělat téměř obstojný čaj. Nebo jsme si to alespoň v té chvíli nalhávali.

K čaji jsme si vytáhli rohožkový chleba a tuňáka a poté, co jsme společně zanadávali nad naším výběrem jídla na výšlap, jsme zalehli ke spánku. Více než postačující útěchou nám však byla jasná a tichá noc. Z našeho místa (mezi dvěma hřebeny) jsme měli nádherný výhled na hory ležící na druhé straně údolí. Bylo to jedno z těch míst, kde byste nejraději celou noc zůstali vzhůru a přemítali o hlubokých filosofických tématech. Únava však byla mnohem silnější. Filosofická témata jsem tak museli odložit na dobu pozdější – nejlépe při pivě v hospodě.

9. 9. 2014 aneb „Pomalu, ale jistě!“

Druhý den ráno jsme hned po snídani zahlédli dva mladíky stoupající nahoru po naší včerejší cestě. Byli to dva studenti žijící v Rinehu, kteří se, jako již několikrát předtím, rozhodli zajít si na vrchol Damávandu. Jelikož jim výška nečinila žádný problém, měli v plánu za jeden den vyjít až na vrchol a vrátit se hned i domů.

Podarovali nám zapalovač a několik hodin šlapali s námi. Krátce po obědě se však museli odpojit, jelikož, jak jsme i sami uznali, jejich tempu jsme nestačili. Pokud se chtěli dostat až na vrchol a pak i dolů do Rineh ještě ten samý den (což udělat museli, jelikož neměli sebou ani spacáky) museli jít mnohem rychleji, než jsme byli schopni jít my. Rozloučili jsme se a pokračovali dále sami. Zatímco mužské osazenstvo naší posádky volilo taktiku rychlého postupu a následného oddychování, Yuliya nahodila pomalé tempo, které udržovala bez přestávek. Neustále jsme se tak navzájem obíhali, přičemž Yuliya nám nezapomněla vždy, když kolem nás procházela, sdělit své heslo dne: „Pomalu, ale jistě!“

Večer jsme se zdrceni dostali až do Shelteru III – tábora ležícího ve výšce 4.220 metrů nad mořem, odkud se již vychází na vrchol Damávandu.

Posledních několik výškových metrů po mně bylo utrpením. Po každém kroku jsem musel zastavit, jelikož jsem byl neuvěřitelně zadýchán. Proklínal jsem svůj batoh i nedostatek kyslíku. Když jsem před sebou uviděl tábor a v něm Yuliyi čekající se šálkem horkého čaje, chtěl jsem se rozeběhnout. Věděl jsem však, že bych neudělal ani tři skoky. Pomalu jsem se tak sunul nahoru a v duchu se těšil na čaj a na spacák.

Noc však vůbec nebyla příjemná. Jídlo mi vůbec nechutnalo, a tak jsem se musel silou vůle donutit něco sníst. Navzdory tomu (nebo možná právě proto), že jsem byl neuvěřitelně vyčerpán, nemohl jsem spát. Celou noc jsem se budil a přehazoval se strany na stranu. Idylka předcházející noci byla nenávratně pryč.

10. 9. 2014 aneb „Jenom 2 z 5?!“

Po šílené noci v Shelteru III, kdy se naše těla pokoušela aklimatizovat na výšku, do které se předtím ještě nikdo nás nikdy nedostal, jsme se z celonočního polospánku probudili zlámaní, unavení a připraveni na smrt. Přesto jsme po několika doušcích čaje a sáčkové polévky a několik hryzech proteinových tyčinek vyrazili směrem k vrcholu.

Mně a Martina Damávand zdolal přibližně po dvou stovkách výškových metrů. Hlava pulzovala, plíce nestačily. Martinovi se dokonce pustila krev z ucha (z prasklé žilky). Oba jsme se tudíž rozhodli, že bude nejlepší zahodit svou tvrdohlavost a nechat si zdolání Damávandu na roky budoucí. Po oficiální stezce jsme sestoupili až do Shelteru II (ve výšce 3.000 metrů nad mořem).

Yuliya, Chick a Jano zatím pokračovali dále. Asi 300 výškových metrů před cílem se však svůj třídenní boj rozhodl vzdát i Jano. Vrcholu Damávandu se tak podařilo dosáhnout jenom dvěma z pěti - Chickovi a Yuliyi. Jak sami posléze říkali, stálo je to hodně fyzických i psychických sil, zejména na posledních metrech. Yuliya přiznala, že kdyby nebylo Chicka, který ji těsně pod vrcholem nedovolil skončit, nejspíš by se na Damávand taky nedostala.

V Shelteru II se mezitím na mně a Martina obrátil Massoud - „vedoucí“ nosičů, kteří na svých mezcích nosili zásoby do Shelteru III a náklad osobám, které se neodhodlali zdolat Damávand s batohy na zádech. Pod záminkou pozvání na čaj nás dotáhl k sobě do dřevěné oprýskané budky na „výslech“. Když jsme už seděli u něj s čajem v ruce, bylo příliš pozdě na to, abychom unikli otázce, zda jsme zaplatili permit (poplatek za výstup). S vedoucím se nám nakonec povedlo udělat tichou dohodu – pokud přespíme u Massouda v guest housu (a necháme jej tak vydělat), Massoud nebude absenci permitu nijak řešit. Jelikož nám to přišlo jako celkem dobrý a oboustranně výhodný deal, souhlasili jsme. Nějakou dobu jsme ještě čekali, zda se neobjeví i zbytek naší výpravy, ale když nikdo nechodil, nechali jsme se dvěma mladíky, se kterými se Massoud domluvil odvézt na asfaltovou cestu, kde nás již čekal Massoudův syn, který nás vzal do guest housu. Během jízdy z Shelteru II k asfaltové cestě nás dva mladíci pohostili domácím alkoholem. Chuť nebyla nijak výtečná, ale nepohrdli jsme jim, Už jenom proto, že na našem seznamu věcí, které musíme v Íránu vyzkoušet, se jedna položka týkala i alkoholu.

Massoud přislíbil, že bude horu hlídat a kdyby viděl naše kamarády, tak jim zajistí odvoz do guest housu za námi. Když jsme se s ním pak večer shledali u jídla (Jedli jsme společně s Massoudovou rodinou u nich v bytě, který se nacházel hned pod apartmánem, který pronajímal nám.), sdělil nám, že ostatní se zatím nevrátili a museli tudíž na noc zůstat v Shelteri III, ale že zítra se bude po nich opět vyhlížet.

11. 9. 2014 aneb „Nerozmýšľam furt!“

Po krásné noci v měkkých peřinách jsme se s Martinem probudili do slunného rána ve městě Rineh. Dopřáli jsme si další sprchu, dopsali své cestovatelské deníky, vychutnali si čaj a snídani (fazole), sbalili vyprané a usušené věci a čekali na zbytek skupiny.

Yuliya, Chick a Jano zatím sestoupili do Shelteru II. Během sestupu Jano jednomu z nosičů přiznal, že permit si nezakoupil. Když mu bylo zbývajícími členy skupinky vysvětlováno, že takhle se tedy podvody rozhodně nedělají, tak se prozaicky bránil slovy „Nerozmýšľam furt!“ Než však Chick a Yuliya zjistili, jak mají Jana zapnout, dorazili do tábora, kde je již odchytil Massoud a zajistil jim odvoz do svého hostelu.

Po shledání, vyčištění i zbývajících členů výpravy (za co si Massoud naúčtoval 100.000 riálů na osobu) a zaplacení ubytování jsme se rozhodli, že zasloužený odpočinek si užijeme v lázních. Ještě, než jsme se tam dostali, nás samozřejmě čekalo sjednávání s taxikářem, ale v té chvíli nám to již začínalo připadat opravdu normální.