Írán III: Turecko-íránské hranice – Bazargan – Maku – Teherán

Kapitola pojednávající o povinnosti žen nosit šátek, o íránské měně a o tom, jak jsme se ve dnech 6. a 7. září 2014 dostali od hranic přes Bazargan a Maku až do Teheránu.

Napsal Andrej · 1. 12. 2015

Ihned po vstupu na území Islámské republiky Írán se na nás vrhlo kvantum lidí nabízejících nám výměnu peněz a odvoz do města. Člověk neměl šanci se ani pořádně nadechnout, rozhlédnout a naplno docenit skutečnost, že se nachází v jiné (pro Slováka poněkud exotické) krajině. Z každé strany se na nás valili lidé - muži. Z každé strany bylo slyšet jenom několik pořád dokola se opakujících slov: „dollars“„euro“, „rials“, „tomans“, „taxi“.

V této chvíli je nejspíš vhodné poznamenat, že oficiální měnou Íránu je íránský riál (též rial, rijál) s mezinárodním kódem IRR. Dílčími jednotky jsou pak dináry. Ty se však již nepoužívají. V praxi se již rovněž nepoužívá ani označení riál. Ceny se většinou udávají v tománech (I když platnou minci s takovým označením byste marně hledali. Tomány nejsou totiž oficiálním platidlem, jde pouze o historický název měny.). 1 tomán je 10 riálů. Když se tudíž s někým shodnete na tom, že cena určitého výrobku či služby je 1.000, prodejce či poskytovatel služby bude při placení požadovat 10.000 riálů, jelikož když on při sjednávání ceny řekl 1.000, tak měl na mysli tomány, nikoliv riály.

Kurz, který nám byl hned u hranic nabízen, činil 26.000 riálů za 1 USD, tedy 2.600 tomanů za 1 USD. Všechny „obchodníky“ jsme však odbili a za 1 USD jsme se autobusem, který své nejlepší roky měl za sebou již v době panování Marie Terezie, svezli 1-2 km do města Bazargan. Tam se na nás vrhli další „byznysmeni“. Martin, Yuliya, Jano a Chick nakonec zaměnili část peněz v kurzu 30.000 riálů za 1 USD (3.000 tomanů za 1 USD). Přiznám se, že jsem z důvodu, že mně poněkud agresivní taktika oslovení zákazníka značně nas*ala (a zároveň jsem doufal, že jinde bude možné dojednat lepší kurz), nechtěl měnit peníze hned v Bazarganu.

Jelikož nebyl důvod ztrácet čas, rozhodli jsme se odejít z na první pohled ne moc turisticky přívětivého (šedivého, prašného, betonového) městečka co nejdříve. Z Bazarganu jsme se za 20.000 riálů na osobu svezli „taxíkem“ (neoznačený soukromým polorozpadlým osobním autem) do cca 20 kilometrů vzdáleného města Maku. Když výše píšu „taxíkem“, tak opravdu myslím jedním „taxíkem“ - všech pět nás řidič naložil do malého auta (vzadu tři lidi se zavazadly, která se již nevešla do kufru, vepředu na sedadle spolujezdce dva lidi). Jenom těsně po vstupu do Maku řidič zastavil u jiného auta, překvapeného a trochu vzdorujícího Jana naložil ke druhému řidiči, a poté, co oba „taxíky“ projely kolem policejní hlídky, Jana z daného auta vytáhl a opět naložil dopředu k Martinovi.

Taxikář nás vyhodil u autobusového nádraží a na rozdíl od mnoha dalších, které jsme v Íránu v následujících dnech potkali, se od nás při placení nesnažil dostat víc peněz, než nakolik jsme se předem domluvili. V Maku nás ihned oslovil zaměstnanec autobusové společnosti s nabídkou večerních jízdenek do Teheránu (za 340.000 riálů na osobu). Po úspěšné obchodní transakci, o které se dodnes domnívám, že proběhla korektně (tedy bez navýšení ceny z důvodu, že jsme cizinci), jsme měli k dispozici celý den, který jsme strávili touláním se po Maku.

Městečko leží uprostřed horské rokliny ve výšce 1.634 metrů nad mořem. Protéká jím řeka Zangmar. Samotné město nepůsobilo moc příjemným dojmem. Táhlo se kolem prašné silnice, neuvěřitelně smrdělo, bylo plné odpadků a působilo rozpadávajícím se dojmem. Rozhodně to nebylo místo, kam byste se vybrali na několikadenní dovolenou. Zaujali mně však hory, které se táhly po jeho stranách. Jednoznačně nám ukazovali, že již nejsme v Evropě. Suché skály bez známek vegetace táhnoucí se do výšky několika desítek metrů nad městem byly jasným znamením, že můžeme zapomenout na československé lesy a louky. Zároveň však byly příslibem, že se můžeme těšit na přírodu, která je sice drsnější a nebezpečnější, než ta, na kterou jsme tady u nás zvyklý, ale zato stejně krásná.

I když se Írán čím dále tím více otevírá západnímu světu, a tudíž i turistům z Evropy, pořád jsme vzbuzovali pozdvižení jako před třiceti lety černoch procházející malou československou vesničkou. V Maku jsme tak pro místní lidi byli exotickým oživením běžného dne. Zdravili nás, ptali se nás, odkud jsme, nabízeli nám čaj nebo po nás jenom čuměli. Jeden postarší pán se nám na nádraží pokoušel vysvětlovat, jak důležitou roli hraje v Íránu povinnost žen nosit šátek. Jelikož jeho angličtina nebyla na moc vysoké úrovni a nechtěli jsme vyvolat rozbroje hned první den, debata nebyla nikterak intelektuálně náročná. Jenom jsme zdvořile přitakávali a pokoušeli se uhodnout, co jednotlivými slovy a výrazy myslí.

Jak nám však později Teherán ukázal, šátek, i když pořád zůstává zákonem stanovená povinnost jeho nošení, se pro část mladé generace stává nedůležitý. Zejména u mladých žen v Teheránu jsme se častokrát setkali s tím, že šátek měly upevněný pouze na temenu hlavy (aby vyhověly zákonné povinnosti). Šátek tak pomalu pro ně ztrácel svou původní funkci – ukrýt vlasy ženy.

Na druhou stranu se však nedá říci, že situace by byla pro celou mládež (a mnoho starších lidí) natolik jednoznačná. V Íránu se totiž silně prolínají jak moderní, tak tradiční vlivy.

Během cesty v „tetrisové dodávce“ měly vlasy zahalené (navzdory tomu, že ještě byly na území Turecka a tudíž neměly povinnost takto činit) všechny ženy s jedinou výjimkou – paní v středních letech se sympatickou tváří, o které byste hned při prvním pohledu řekli, že právě kvůli ní a jí podobným ženám existuje slovo „dáma“. Šátek si přes vlasy přetáhla až těsně u hranic. Osobně jsem z jejího jednání měl dojem, že svým spolucestujícím kamarádkám chce jednoznačně tímto jednáním sdělit svůj názor na povinnost nosit šátek.

Yuliye v autobusu naopak pozorovala mladou holku, která zřejmě měla šátek na sobě jenom několik prvních dnů nebo týdnů. Neustále se s ním hrála a pozorovala svůj odraz v okně. Na první pohled bylo zřejmé, že šátek byl pro ni podstatnou částí toho, kým vlastně je jako osobnost. Šátek je totiž podstatnou složkou ženskosti. Mladá holčička tudíž v zrcadle neviděla symbol potlačování práv žen. Dívala se na svou malou, ale zároveň již dospělou krásu.

V Shirazu nám pak slečna ve věku kolem 17 let, která nás pozvala k sobě na večeři, vyprávěla, jak její babička nevyšla 4 roky z domu, jelikož v té době došlo k „uvolnění mravů“ (šátky nebyly povinné), a ona se styděla chodit po ulici mezi lidmi. Naše hostitelka její jednání přitom schvalovala, jelikož sama byla silně věřící.

Domnívám se, že nyní je nutné upozornit na to, že speciální pravidla pro odívání se vztahují i na muže (i když samozřejmě ne zákonem stanovená a ne až natolik přísná). Během našeho pobytu v Íránu jsme nepotkali ani jednoho muže, který by měl na sobě kraťasy nebo tříčtvrteční kalhoty. Všichni chodili v dlouhých kalhotách. Rovněž nikdo neměl na sobě oblečené tílko, či tričko s extrémně krátkými rukávy. Výjimkou rovněž byly sandále a šlapky, i když u několika lidí jsme je spatřili.

Před odjezdem do Teheránu jsme v parku potkali mladíka z Polska, který právě Írán opouštěl (projížděl jím na kole). Kromě jiného nám poradil, že se nemusíme bát pít vodu z veřejně přístupných nádrží a fontánek, které se nacházejí na ulicích a v parcích měst a zdarma nabízejí občerstvení všem, které íránské horko dehydrovalo a vyčerpalo. Jak se později ukázalo, měl pravdu. Ani jednou jsme během naší cesty po Íránu neměli problémy s kvalitou vody (a to ani, když jsme několikrát sáhli po vodě kohoutkové).

Ráno v 5:30 jsme dorazili na teheránské autobusové nádraží. Po několikahodinové cestě přes město (kterou jsme podnikli pěšky, jelikož jsme zle přečetli mírku mapy a naivně se domnívali, že půjdeme jen několik desítek minut) jsme skončili v hotelu doporučovaném průvodcem Lonely Planet – Khazar Sea. Za 200.000 riálů na osobu za noc jsme tak skončili v hotelu plném malých švábů (nebo něčeho podobného) a sdílených sociálních zařízení. Pokoj nacházející se v těsné blízkosti toalet, ve kterém spal Martin, Jano a Chick, navíc výrazně smrděl po svém bezprostředním okolí – tedy záchodech. Rozhodli jsme se však překousnout naši evropskou rozmazlenost (netušíc, že v jiných městech budeme za stejné peníze spát v mnohem luxusnějších hotelech) a pustili jsme se hned do vybalování, praní a mytí, abychom mohli co nejdříve vyrazit do víru íránské metropole.

Teherán se ukázal být městem plným smogu a zvuku klaksonů. Byl zaplaven auty i motorkami. J. Rypka ve své knize Íránský poutník popisuje postupný úbytek velbloudů, mezků, koní a oslíků, který zapříčinilo „auto XX. století“ a zároveň předpovídá, že „perské děti zakrátko se budou na velbloudí karavany dívat zrovna tak jako naše na koňské drožky.“(strana 157 daného cestopisu). Jeho předpověď se vyplnila do posledního písmene. S velbloudem jsme se potkali pouze v restauraci, když nám byl naservírován k obědu. Zato s motorovými vozidly jsme se potkávali neustále. Jak správně řekl J. Rypka, motorizaci, na rozdíl od stavby železnice, nemohli velmoci světa zastavit.

Teherán, podobně jako i jiné světové metropole, byl domovem motorek a skútrů. Motorky a skútry, jejichž řidiči v drtivé většině případu nenosili přilby, jezdili úplně všude – po chodnících a po přechodech pro chodce, do protisměru, na červenou. Na ulicích vládl chaos a anarchie, ale navzdory tomu jsme v Teheránu nebyli svědkem ani jediné dopravní nehody.

V nekončícím zmatku teheránských ulic se nám zelené parky, na které bylo poměrně jednoduché narazit, jevili jako vysněné oázy pokoje a míru. A nejen nám. Parky byly společenským centrem. Vždy byly plné místních, kteří v nich piknikovali (příp. si jídlo vařili přímo v parku na přenosných vařičích), oddychovali u šálky čaje, posedávali na trávě nebo u nesčetného množství fontán, jen tak se procházeli nebo cvičili. V Íránu byla velice oblíbená venkovní hřiště s posilovacími stroji. V každém parku bylo minimálně jedno. A vždy bylo plné mladých i starých sportovců. Musím se však přiznat, že samotné cvičení na nás někdy působilo poněkud komicky, a to zejména kvůli výběru oblečení, ve kterém místní pracovali na své kondici a svalech (ženy zahalené od hlavy až k patě, častokrát v nepraktických oděvech, muži v košilích a nohavicích hodících se spíše na nedělní vycházku, než ke cvičení) a až příliš mnohokrát viděnému chybnému provádění jednotlivých cviků (Přiznáme se ale, že jsme po důvodech nepátrali.).

Ve dvě jsme dorazili na (přes Couchsurfing) předem domluvenou prohlídku Treasury of National Jewels (na adrese Iran's Central Bank, Ferdowsi Ave., Teherán, www: http://www.cbi.ir/Page/AboutTreasuryNationalJewels_en.aspx), kolekci nejdražších klenotů světa sesbíraných během staletí. Celkovou hodnotu všech exponátů se neodváží odhadnout ani odborníci. Historická hodnota jednotlivých kamenů, které byli součástí divoké historie regionu, je mnohdy daleko vyšší, než hodnota samotného kamene. Mezi neznámější exponáty patří např. Jewel-Studded Globe (globus vysázený klenoty), The Pahlavi Crown (koruna, kterou nosil Reza Shah, zakladatel dynastie Pahlavi), Kiani Crown (koruna používaná dynastií Qajar), Shahi Sword (meč, který byl dárkem pro Nasseridin Shaha od Amin-o'Sultana), štít Nader Shaha, The Naderi Throne… Podrobné informace o některých exponátech je možné najít na adrese: http://www.iranchamber.com/museum/royal_jewels/national_iranian_jewels01.php.

Z ústřední banky, v jejímž trezoru se veřejně přístupná kolekce klenotů nachází (viz výše uvedenou adresu Treasury of National Jewels), jsme pak zamířili za jídlem do restaurace (V Teheránu nebylo možné najít klasickou prodejnu potravin natož pak supermarket. Veškeré jídlo bylo nutné kupovat na trzích či v bazarech a jeho pořízení si vyžadovalo hodně času a znalosti polohy jednotlivých prodejců. My jsme se tudíž rozhodli dát si šašlik. Nelitujeme a rozhodně doporučujeme.).

Teherán nám poskytl i další příležitost pro změnu peněz, tentokrát v kurzu 30.500 riálů/ 1 USD. Stálo nás to však trochu „boje“, jelikož pán, který nám peníze měnil, nám nejdříve dal menší částku a až po přepočtení a následném naléhání nám doplatil zbytek. Jak jsme však později zjistili v dalších městech, obdobnou (nebo občas dokonce i vyšší) částku bychom při změně peněz dostali i ve směnárnách či bankách. Pouliční obchodníci však přesto nechtěli slevovat (nebo jsme my nebyli schopni cenu řádně dojednat), a tak jsme později již jejich služeb nevyužívali.

Podvečer jsme se vybrali pro kartuši k našemu plynovému vařiči. Úkol, který by se v Brně či Praze dal vyřešit návštěvou jakéhokoliv obchodního centra, se změnil na několikahodinovou bojovou misi. Jednotlivé městské čtvrtě města totiž byly „vyhrazeny“ určitým obchodům či službám. Např. náš hotel ležel ve čtvrti „vyhrazené“ pro automechaniky a náhradní součástky do aut a motorek. V ulicích obklopujících náš hotel byste marně hledali jiné obchody (samozřejmě, pokud nepočítáme stravovací zařízení). Pro plynovou kartuši jsme tedy museli najít čtvrť věnovanou outdoorovému vybavení. Nakonec se to, samozřejmě, povedlo, ale stálo nás to hodně úsilí a času. Věděli jsme však, že na Damávandu oceníme horký čaj a polévku a budeme rádi, že jsme trochu času a sil tomuto úkolu obětovali.

Druhý den dopoledne jsme si předtím, než jsme se začali balit na zmiňovaný Damávand, prošli teheránský bazar (Bâzâr Bozorg-e Tehrân; The Grand Bazaar). Hned po vstupu do zastřešených ulic bazaru (chodeb) dosahujících celkovou délku až 10 kilometrů nás obklopila vůně čajů a všemožného koření. Nekončící ulice (častokrát vyhrazené konkrétnímu druhu zboží) byly zaplaveny lidmi – obchodníky a nakupujícími. Členové obou skupin po sobě navzájem pokřikovali ve snaze dojednat co nejlepší cenu za zboží. My jsme však tentokrát odolali touze zapojit se do vyjednávání a bazarem jsme pouze prošli. Museli jsme pamatovat na to, že když něco koupíme teď, budeme to muset sebou tahat do výšky 5600 metrů nad mořem. Taková představa se nám ani v nejmenším nelíbila. Nakupování jsme proto odložili na Esfahán, Yazd a Shiraz. Z teheránského bazaru jsme tudíž vyšli s prázdnými rukami, ale zato myšlenkami soustředěnými na náš nejbližší cíl – Damávand.