Írán II: „No visa today, come back tomorrow!“

Kapitola, v níž je krátce pojednáno o tom, jak jsme ve dnech 3. září až 6. září 2014 vyřídili víza a překročili hranice Íránu a o tom, jak se dle našeho pohledu Íránci dívají na sjednávání cen.

Napsal Andrej · Dec 1, 2015

Detektiv Roger Murtaugh pronesl památnou větu, kterou jsem si cestou autobusem přes celé Turecko (z Istanbulu do Trabzonu) musel několikrát opakovat: „I'm Too Old For This Shit!“ I když turecké autobusy dosahovaly pro mě až překvapivě výborné kvality (dostatečný prostor pro nohy, klimatizace, záchod, letušiak roznášející vodu, čaj, kolu, kávu, sušenky), polovina sedadel byla prázdná, takže člověk mohl sedět sám a každé 4 hodiny jsme stáli na čerpací stanici nebo odpočívadle, aby se člověk mohl trochu projít a zajít si na normální (chápej turecký) záchod, byl jsem po takřka 15 hodinách cesty poměrně výrazně pokroucen, zlámán a unaven. V duchu jsem se divil, jak jsem před pár lety mohl bez problémů zvládnout mnohem delší cestu do Španělska. V této chvíli, když píšu tyto řádky, jsem tudíž strašně rád, že naše nejbližší cesta přes Turecko již nebude autobusem, ale na kole (o tom ale blíže jindy a jinde).

  

Mezi desátou a jedenáctou hodinou ranní (4. září 2014) jsme dorazili do Trabzonu. Asi půlmilionové město ležící na pobřeží Černého moře na severovýchodě Turecka je hlavním městem stejnojmenné provincie. Trabzon se nachází na historické hedvábné stezce a po několik staletí hrálo roli tavícího kotle různých náboženství, jazyků a kultur. Trabzon byl zároveň i střediskem pro obchod s Íránem ležícím na jihovýchodě a s Gruzií a Ruskem na severovýchodě.

Hned jak jsme vylezli z autobusu, zamířili jsme (taxíkem, který byl v ceně autobusové jízdenky) k íránské ambasádě (adresa: Taksim Caddesi Kızıltoprak Sokak 3, Trabzon). Kolem jedenácté hodiny ranní jsme již zvonili u kovových dveří. Přes interkom se nám však dostalo jediné strohé odpovědi: „No visa today, come back tomorrow!“

Nezbývalo nám tudíž nic jiného, než někde na den (a noc) zakotvit. Po troše pátrání jsme se rozhodli pro hotel Benli, ležící kousek od ambasády i centra města, za 20 lir na osobu za noc. Hotel nám poskytl nocleh v čistých pokojích bez jakýchkoliv spolubydlících zvířátek, sprchu a toaletu společnou pro celé patro a terasu odkud, jsme měli výhled na část města a mešitu. Po vybalení nám zůstávalo několik hodin ve městě, o kterém jsem si následující večer udělat do svého cestovatelského deníku tyto poznámky:

  • neuvěřitelné horko,
  • moře i pobřeží neskutečně smrdí,
  • do moře jsou vypouštěny splašky,
  • po celém pobřeží lezou potkany,
  • lidé se moc neusmívají,
  • všude jsou samá auta a smog, takřka žádné parky,
  • hospody zmizely, chlapi vysedávají při čaji a kávě v čajovnách nebo na ulici,
  • již poměrně často je možné zahlédnout hidžáb a čádor,
  • v centru je bohatý „noční“ život – lidé po večerech nakupují, vysedávají v restauracích a čajovnách, nebo si jenom tak povídají na ulici,
  • alkohol již není v nabídce podniků poskytujících občerstvovací a stravovací služby, nicméně je možné ho sehnat v některých obchodech; prodávajícího ho zabalí do černého sáčku, aby nebylo vidno, co v něm je (ale aby každý věděl, že to je alkohol),
  • určitě je nutné ochutnat skvělé turecké pide, kebab a baklavu,
  • na kopci nad městem se tyčí asi jediné hezké místo Trabzonu – hradby a park, ve kterém mladí i staří vysedávají s čajem a vodními dýmkami.

Druhý den ráno (něco před pátou hodinou) nás nejdříve vzbudil Janov špatně nastavený budík na mobilu a vzápětí na to modlitba znějící z minaretu ležícího několik metrů od hotelu. I když časem jsem si na modlitby zvykl a někdy se mi dokonce i líbili, tak v to ráno jsem si nebyl jistý, jestli válka ještě jenom začíná nebo už dávno skončila, já jsem umřel a jsem v pekle. Domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že i ostatní členové naší výpravy v té chvíli téměř pošli na infarkt (Martin), příp. propadli hysterickým záchvatům smíchu, když byli po několika málo hodinách odpočinku vytrženi ze spánku (Yuliya). 

V devět hodin jsme již opět okupovali íránskou ambasádu. Potkali jsme v ní jednoho Holanďana, Australana a Japonku. Australan byl úřednicí ambasády hned poslán pryč s tím, že pro něj není možné vybavit si víza přímo na ambasádě, ale nejdřív potřebuje získat referenční číslo, které si vyřídí přes internet nebo vybrané cestovní agentury. My ostatní jsme dostali povolení pustit se do vyplňování papírů. Následně nám bylo sděleno, kolik nás budou víza stát (občané SR a ČR platí 75 euro, občané Ruska jenom 60 euro, občané Holandska rovněž 75 euro) a byli jsme posláni uhradit danou částku do banky s tím, že se máme vrátit odpoledne.

Po celý čas byla úřednice z ambasády odměřená a chladná (jako typická úřednice, kterých potkáte stovky po celé České i Slovenské republice). Když jsme se vrátili s potvrzením o zaplacení vystaveným bankou, zkusili jsme se sami trochu uvolnit a na úřednici ambasády se usmát. Dali jsme ji i pohled ze Slovenska s několika milými slovy. Najednou se atmosféra uvolnila, i ona se začala smát a přála nám příjemný pobyt v Íránu. V té chvíli jsem si uvědomil, že při cestování (tak jako i při jiných činnostech a aktivitách v životě) častokrát dostanete přesně to, co očekáváte. Když jsme ráno vstupovali do prostor ambasády, trochu jsme se obávali, zda víza dostaneme a jak se k nám budou na ambasádě chovat. Tento strach se projevil i v našem chování vůči úřednici. Sami jsme byli odměření a chladní – nebo možná zmateni z toho, jak přesně postupovat a vylekaní, že víza nedostaneme a budeme muset měnit naše plány. Když jsme ale odpoledne přišli s úsměvem na tváři, ukázalo se, že i úřednice ambasády je milá paní, která má ráda lidi a těší ji, že cizinci mají zájem o její krajinu.

Večer jsme se na autobusovém nádraží poprvé setkali se sjednáváním ceny. Původně nám jízdenku do Doğubayazıt, města ležícího nedaleko íránských hranic, nabízeli za 600 lir pro celou skupinu. Výsledná cena, za kterou jsme nakonec nakupovali, byla 350 lir, tedy téměř o polovinu nižší. A i přesto si myslíme, že část peněz pořád nešla autobusové společnosti, ale přímo jejímu zaměstnanci.

Sjednávání ceny pro nás bylo novou a zpočátku poněkud i stresovou situací. Sjednávání bylo jedním z hlavních rozdílů, na které jsme si museli v následujících dnech v Íránu pomalu zvykat (společně s tureckým záchodem, absencí alkoholu, zákonnou povinností žen nosit šátek). Zatímco v celém Íránu jsem nikdy neměl pocit, že by mně někdo chtěl okrást a popravdě i během nočních procházek jsem se cítil bezpečněji, než např. v takovém Španělsku nebo ve Velké Británii, tak jsem si byl zároveň vědom toho, že během obchodování (ať už na bazaru nebo při sjednávaní ceny za taxík či hotel) by se místní nebránili obrat mně s klidným srdcem o všechno, co mám. Měl jsem ale pocit, že v takovém případě se na to nedívají jako na podvod, ale jenom využití (zneužití) mé vlastní stupidity a neschopnosti řádně dojednat cenu. I když tento přístup k obchodování vždy mění nakupování v takový malý boj mezi prodejcem a zákazníkem a je poněkud odlišný od evropského přístupu, který (někdy až přehnaně) chrání spotřebitele, když si na něj zvyknete, celkem si jej budete užívat.

Ráno, 6. září 2015, jsme po další noci strávené v autobusu, kdy jsem opětovně vzpomínal na detektiva Murtaugha, dorazili do Doğubayazıt ležícího v nejvýchodnější provincii Turecka přímo sousedící s Íránem. Okolí Doğubayazıt nabízí mnohé přírodní (hory Ararat (5.137m), Malý Ararat (3.896m), Tendürek Dağı (3.533m), Kaletepe (3.196m) Arıdağı (2.934m) a Göllertepe (2.643m), jezero Balık Gölü, vyvýšenina Durupınar, o které mnozí věří, že je pozůstatek Noemovy archy) a historické (Ishak Pasha palác, starobylý arménsky hřbitov, mešity ležící ve městě) zajímavosti, které by stáli za návštěvu. Naším cílem však byl Írán, takže jsme společně s dalšími cestujícími z autobusu hned přestoupili do dodávky, která nás za 7 lir na osobu odvezla k hranicím. Řidiče dodávky jsme pracovně nazvali Master od Tetris, jelikož se mu povedlo naskládat do své malé dodávky až 14 osob se značným množstvím zavazadel.

Na samotných hranicích, které jsme museli projít pěšky, jsme neměli žádný problém. Ukázali jsme naše víza, Yuliya zahalila své vlasy zákonem vyžadovaným šátkem a o několik minut jsme již byli na druhé straně.