Írán I: Brno – Istanbul

Kapitola, v níž je popsána naše příprava na cestu do Íránu a nejdůležitější krok cesty, tedy ten první, který nás z Brna zavedl přes Budapešť až do Istanbulu.

Napsal Andrej · Dec 1, 2015

„To bylo vyptávání, než jsme se vydali na cestu do Íránu! Pátrali jsme tím horlivěji, čím více se zprávy různily. Podle jedněch bylo se zásobit do nejmenších detailů, poněvadž Írán – toť naprostá Asie, nic prý tam není; chceš-li k Íránci na návštěvu, abys vzal s sebou veškerý jídelní příbor, ba máš-li u něho déle zůstat, i potřeby k přenocování. Podle druhých tomu tak nebylo; neboť všechno prý se tam obdrží, jest to nanejvýše jen otázka peněz. […] Zajímá a překvapuje toliko ona různost informací, ačkoliv všechny pochodily z pramenů nejhodnověrnějších.“ Těmito slovy popisoval svou přípravu na cestu do Íránu Jan Rypka. Činil tak ve své knize s názvem Íránský poutník. Jak již samotný Rypkův jazyk a styl psaní napovídá, výše citovaný text není textem dnešní doby. Vznikl v roce 1936 a o jedenáct let později, tedy v roce 1947, byl publikován Vydavatelstvím Družstevní práce v Praze (výše citovaná pasáž je ze strany 155 daného cestopisu).

Zdá se však, že ani téměř osmdesát let od chvíle, kdy byla výše uvedená slova napsaná, se v naší malé československé kotlině příliš mnoho nezměnilo. Zprávy, které se k nadějnému cestovateli před začátkem cesty dostanou, jsou často matoucí a protichůdné. Způsobeno to je zejména tím, že mnoho informací dostupných o Íránu (a bohužel obdobně i o jiných stejně vzdálených či ještě vzdálenějších krajinách) je nepravdivých, zkreslených, plných nepřesností či mezer, a to ať už úmyslně nebo neúmyslně. Během příprav jsme počítali s tím, že při „googlení“ určitě narazíme na mnoho rozporuplných informací o národních zvycích, bezpečnosti krajiny či úrovni hygieny jak v ubytovacích tak ve stravovacích zařízeních, ale bylo překvapující, že i instituce, které by měly mít o určitých aspektech Íránu přehled, těžce selhávaly.  Byly to např. očkovací centra, která nebyla schopna shodnout se na tom, jaké očkování, a zda vůbec nějaké, je do Íránu povinné. Zatímco slovenské očkovací centrum přesvědčilo Martina P., jednoho z členů naší výpravy, že bez očkování proti žluté zimnici jej nepustí přes hranice, tak české centrum (společně s Ministerstvem zahraničních věcí ČR a Ministerstvom zahraničních vecí SR) tvrdilo opak. Rozporuplné informace jsme dostávali rovněž ohledně nutnosti očkování proti břišnímu tyfu a žloutence.

       

Stejně nebezpečné jako desinformace jsou i informace staré a dávno neplatné. Jan Rypka ve svém cestopise na straně 155 rovněž varuje před zastaralými informacemi: „Kdo tedy rozdává ze zkušeností datujících před několika málo lety, udílí rady nikoliv do Íránu, ale do nejtemnější Afriky.“ Tato věta by nebyla o nic méně pravdivá, pokud by ji Jan Rypka napsal (pronesl) v dnešní den. Typickým příkladem jsou informace týkající se ubytování v hotelech a hostelech pro skupiny nesezdaných žen a mužů. V turisticky atraktivních oblastech již dávno není pravdou, že žena může spát na pokoji pouze se svým manželem. V Teheránu, Esfahánu, Shirazu, Yazde a Tabrizu jsme bez jakýchkoliv problémů či nutnosti přesvědčování personálu hotelů a ubytoven bydleli na společných pokojích. To samé platilo pro stravování (až na jednu restauraci v Esfahánu, odkud nás hned u dveří majitel „vypakoval“).

Nejsmutnější ale je, že značné množství informací o Íránu je podbarvených silným xenofobním a islámofobním nádechem.

Reakce našeho blízkého i širšího okolí na naše cestovatelské plány přitom veřejně šířeným desinformacím výše uvedených typů často odpovídala.

  • „Zbláznili jste se?“
  • „Seš si tím jistý?“
  • „Pokud chceš spáchat sebevraždu, tak to řekni rovnou a my tě můžeme zabít hned tady, a aspoň pak nebudeme muset platit převoz mrtvoly!“
  • „Zabijí tě tam, okradou a pak znovu zabijí!“
  • „Tam ženy nemají žádná práva, tam bych nešel!“
  • „Doufám, že tam nepřijdete o hlavy!“
  • „Do muslimské země bych nikdy nejel!“
  • „Dávejte si tam pozor, abychom Vás pak nemuseli zachraňovat!“
  • „Pěkně rizikový výlet! Já bych měl velkou obavu!“

Jeden z členů naší původně osmičlenné skupiny nakonec podobnému tlaku nejbližšího okolí podlehl a pro udržení klidu v rodině se rozhodl do Íránu nejezdit. Myslím, že tohoto svého rozhodnutí bude ještě dlouho litovat. I když Írán v mnoha ohledech zaostává za jinými zeměmi a já osobně bych v něm nechtěl žít natrvalo, tak může mnoho nabídnout jak cestovatelům hledajícím „dobrodružství“ tak turistům těšícím se na skvosty íránské architektury, kultury a historie. Jeho návštěvu mohu s klidným srdcem doporučit každému, kdo je ochoten zahodit své předsudky a je připraven nenechat se vyděsit poplašnými zprávami kolujícími internetem. Tohoto svého rozhodnutí určitě nebude litovat. My jsme nelitovali a již nyní máme v plánu se do této země jednou v budoucnu vrátit (zejména, abychom zdolali 5.610 metrů vysoký Mt. Damavand, na jehož vrchol se dostali jenom dva nejodhodlanější z pěti členů naší výpravy, a to Yuliya a Martin).

Je však důležité přiznat, že před cestou jsme sami nevěděli, co nás v krajině čeká. Pod vlivem internetových „zaručených zpráv“ jsme se obávali nejhoršího. I navzdory tomu jsme se však horlivě připravovali a v našem odhodlání procestovat Írán jsme nepolevovali (tedy alespoň většina z nás). Koupili jsme letenky z Budapešti do Istanbulu (což byl samozřejmě boj, jelikož se společnosti Pegasus Airlines trochu hroutili internetové stránky), půjčili si průvodce po Íránu od Lonely Planet, koupili autobusové jízdenky z Brna do Budapešti a prošli několik map a cestopisů Turecka a Íránu. Během těchto příprav nám jeden člen skupiny odpadl z důvodů pracovních a další z důvodů doposud neznámých. Naše původně osmičlenná skupina se tak zmenšila na skupinu pětičlennou. Těsně před odjezdem jsme tudíž byli v seskupení čtyř mužů – Andrej, Martin, Martin a Jano a jedné ženy – Yuliya.

Den před odjezdem jsme sbalili (příp. si oblékli) všechny naše potřebné věci, což v mém případě bylo představováno spacákem, karimatkou, celtou společně se špagátem a kolíky od stanu, botami, sandály, nohavicemi, tričkem, košilí, mikinou a pláštěnkou (tahat je sebou jenom kvůli Damávandu opravdu lámalo mé srdce), několika kusy spodního prádla, lodním pytlem, podpažní „tělovou“ kapsou, čelovkou, diářem a propiskou, mapou Budapešti a Istanbulu, nožem, lžičkou a hrnkem, základní kosmetikou a výbavou proti „nečekaným“ průjmům, které jsme po albánském výletu očekávali alespoň u jednoho člena naší výpravy, ale které se nakonec naštěstí nedostavili.

Následně jsme se (já, Yuliya, Martin a Martin) vydali na autobus, který nás svezl do Budapešti, kde jsme strávili noc prohlídkou města. Ráno jsme se úspěšně dopravili na letiště Ference Liszta, kde nás již čekal Jano, který v noci dorazil vlakem do Budapešti a následně taxíkem přímo na letiště, jelikož nás nemohl ve městě najít (Protože musel kvůli pracovním povinnostem absolvovat první část cesty jako samostatná jednotka, cesta se mu značně prodražila. Ale kdo jej zná, tak ví, že by to nebyl on, kdyby si nemohl na výletě pořádně připlatit za některé služby).

Dodnes si pamatuji tu chvíli, kdy jsme v Istanbulu vystoupili z letiště a…

Někde jsem četl, že nejhezčí chvíle každého cestování, je ten moment, kdy vás autobus (letadlo, vlak) vyhodí uprostřed ničeho. Tedy alespoň vám v první sekundě přijde, že je to uprostřed ničeho. Ve skutečnosti je však kolem vás spousta lidí, budov, aut… Ale pro vás je to všechno neznámé, nové. Ničemu z toho nerozumíte a stejně tak byste mohli stát uprostřed pouště. V takové chvíli byste se měli nadechnout a zapamatovat si ji. Je to totiž chvíle nových začátků, nových možností, přátelství, výzev a dobrodružství. A právě vašim nádechem jedno takovéto dobrodružství začíná.

Dodnes si pamatuji tu chvíli, kdy jsme v Istanbulu vystoupili z letiště a… jediné, na co jsem byl schopen myslet, bylo to neskutečné horko, které mně takřka omráčilo. Horko a pocit že čistý vzduch je přežitek, který se v Istanbulu nevede. Nadechovat jsem se v té chvíli opravdu neodvažoval, o žádné „chvíli“ jsem neměl ani ponětí.

Samozřejmě nebyl čas zamýšlet se nad tím, kolik emisí oxidu uhličitého produkují jednotlivé autobusy a taxíky nastartované před letištěm. Bylo nutné dostat se do (opravdu hodně vzdáleného) centra Istanbulu, odkud jsme pak měli začít naši autobusovou cestu do Íránu, která se následně ukázala jako naše nejhorší rozhodnutí, aneb největší ********, naší cesty.