Bezprostřední dojmy z Camina

Níže předkládám své dojmy z Camina tak, jak jsem je zachytil přímo během putování.

Napsal Andrej · Apr 14, 2017

1. týden

Když píšu tyto řádky, v úterý 26. července 2016 večer, má naše skupinka známá jako Grex Peregrinatorius (já, Martin K., Martin P., Tomas) v nohách takřka 250 km z cesty spojující Saint-Jean-Pied-de-Port ze Santiagem de Compostelou. Pro ty z vás, kteří nemají nejmenší ponětí, o čem píšu, mam jenom jednu jednoduchou radu: dejte si do googlu heslo "Camino de Santiago" a kliknete na kterýkoliv z odkazů, který se vám objeví. Po jeho prostudovaní se s pokojným srdcem vraťte k tomuto článku, který vznikal v malé příjemné albergue (poutnické ubytovně) v Beloradu.

Od cíle naší cesty nás dělí ještě více než 550 km. Jsme tudíž něco málo za čtvrtinou Camina. I tato čtvrtina je však pro nás již velikou výhrou. A to nejen proto, že jsme se na ušlých kilometrech hodně naučili, ale i proto, že se nám úspěšně povedlo spustit online stream, pomoci kterého můžou s námi Camino šlapat každý den stovky lidi, kteří by se jinak na Camino možná nikdy nedostali (ať už z důvodů časových, finančních nebo zdravotních) nebo kteří ještě nejsou úplně rozhodnuti, zda Camino stoji za to (http://slowtv.playtvak.cz/na-pouti-do-santiaga-de-compostela-drr-/santiago.aspx?c=A160713_075107_santiago_plap).

V úvodu naší cesty nám všechna znamení říkala, abychom se do cesty nepouštěli. Nejdříve jsme nastoupili na vlak, který šel opačným směrem, než ten který nás měl dovést do Prahy, odkud jsme letěli. Náš let následně odložili o takřka hodinu a půl. Kluci z Taktiq a Netrexu (kteří zajištovali techniku pro přímý přenos z Camina) nás pár hodin před letem začali strašit možností, že nám uniformovaní páni a dámy na letišti nepustí techniku do letadla. Když jsme konečně doletěli (i s celou naší technikou) a chtěli jsme dostopovat na místo startu (Saint-Jean-Pied-de-Port), tak jsme zabili půl dne tím, že jsme na doporučení místního mladíka, který nám chtěl pomoci, stopovali opačným směrem. Skončili jsme tak nakonec v spacácích vedle několika proudové cesty a do Saint-Jean-Pied-de-Port jsme se dostali až další den. Tím pádem jsme museli posunout i začátek našeho šlapání o den (z pondělí na úterý). Ani jedna z těchto nepříjemností, které se časem určitě změní ve vtipné historky, nám však nepokazila náladu. Pustili jsme se do putování s otevřeným srdcem, rozumem i očima a za prvních par dnu jsme se naučili (nebo si připomněli) následující:

1) Naše tělo má části, o kterých jsme vůbec netušili. A dokážou pěkně bolet!

První dva dny mne popruhy na batohu znecitlivěly celá ramena. Zvednout ruku nad hlavu byl opravdu heroický výkon. Když třetí den začala ramena opět ožívat, ozývat se začalo levé koleno a pravé lýtko. Jedno bolelo cestou do kopce, druhé cestou z kopce. Zatímco pravé lýtko se čtvrtý den uklidnilo, tak bolest v levém kolenu se stupňovala. Aby v tom koleno nebylo osamocené, přidal se k němu i pravý kotník. Pátý den již nebyly po bolesti ramen ani vzpomínky. Zato levé koleno se ozývalo dále. A to i po speciálním strečinku doporučeném nastávající členkou US Air Force, kterou jsme potkali ve Villamayor de Monjardin den předtím. Šestý den se však koleno začalo uklidňovat. Sedmý den byl pak opět lepší, a tak jsem ho cely strávil v napětí, jaká část těla se dále ozve.

Zatímco já jsem bojoval s výše uvedenými problémy, zbytek skupiny poctivě potíral rozrůstající se puchýře (pokud je sečteme za celou skupinu, tak už určitě budeme na dvouciferném čísle začínajícím dvojkou) a odřené paty, bolavé svaly. Obdobně jako i další poutnici, které jsme cestou potkávali.

2) Balení je umění

Camino nám ukázalo, že i po mnoha letech cestováni máme nedostatky v balení. Naše skupina se za první týden zbavila dvou ešusů, karimatky, repelentu, pouzdra na brýle, několika triček, karabiny, několika kusů spodního prádla, dezinfekce (peroxidu), krému na tvář, tužky, vlhčených kapesníků, klasických kapesníků a spousty brožur o pouti. Každý gram se totiž počítá. Jediný, kdo zatím nic nevyhazoval, byl Martin K.

3) Ruky a nohy jsou pořád nejlepší jazyk světa

Na Caminu potkáváme poutníky různých národnosti - Italy, Francouze, Čechy, Američany, Japonce, Španěle, Korejce, Brity… I když z mnoha z nich najdeme společnou řeč, není tomu tak vždy. V takové chvíli je nejlepší používat ruce, nohy a úsměv. Tyto nikdy nestárnoucí dorozumívací prostředky nezklamou, pokud se opravdu chcete domluvit.

2. týden

Druhý týden se nesl ve znamení loučení. V Burgosu (známém svou katedrálou, o kterou jsme nemohli přijít ani my) jsme se 10. den šlapání rozloučili s Tomášem a Martinem K. Kvůli přesně vyměřenému času dovolené už s námi nemohli dále zůstat a museli se vrátit k pracovním stolům. Po takřka 300 km jsme tak zůstali s Martinem P. jenom dva.

Když se polovina naší výpravy odpojila, přišli jsme nejen o společníky v našem trápení (a radosti), ale i o část věcí. Pokud techniku a společné věci jako ešus, vařič, plynovou bombu, lékárničku, průvodce a mapy (ale i část kosmetiky) rozdělíte mezi čtyři lidi, nezabírá tolik místa a hlavně odlehčí zádům. Kdybychom všechno měli táhnout jen ve dvou, naše batohy by byly o poznání těžší. Společně s Martinem a Tomášem nás tudíž opustil i vařič. Taky plynová bomba. A ešus. (A taky budeme míň vonět:))

V Burgosu jsme museli zamávat i mnoha dalším lidem, které jsme prvních deset dnů potkávali na cestách, v hospodách nebo ubytovnách. Spousta z nich měla také svůj cíl v Burgosu. Někteří další plánují projet úsek po Leon autobusem. Mnoho poutníků má totiž respekt před náhorní rovinou začínající hned za Burgosem a táhnoucí se až několik kilometrů za Leon. Meseta, španělská poušť, je na první pohled hodně nehostinná, nikde nekončící, zalitá zářícím sluncem. Neposkytuje žádný stín a ani vodu. My jsme v ní ale našli krásu. Na kilometry daleko, kam oko dohlédlo, jsme byli jedinými poutníky (aspoň na pár hodin). Tenhle pocit jsme si užívali, ale nakonec jsme se i s ním museli rozloučit.

Všechno loučení ale nebylo jen smutné. Sbohem jsme dali i našim prvním zraněním. Puchýře z počátečních dnů šlapání pomalu zmizely, bolest kotníku a kolene ustala. Tělo je sice čím dál tím unavenější a každý den jím otřese nová bolest, ale chůze se pomalu stala přirozenou součástí našich dnů.

Dne 1.8.2016 jsme pak konečně dali sbohem i první polovině naší pouti. Byla to polovina náročná i krásná zároveň. Pokud i druhá bude taková, budeme se s ní loučit velice těžko.

3. týden

Dnes jsme zahájili čtvrtý týden našeho šlapání. V nohách máme více než 600 kilometrů. Dalších 160 kilometrů nás ještě čeká. Pokud se rozhodneme doputovat až na konec světa (už celá staletí je tak označován mys na západním pobřeží Galicie nacházející se zhruba 3 kilometry od městečka Finisterre), tak se ze Santiaga budeme táhnout ještě dalších 90 km. Samozřejmě jen pokud to naše nohy dovolí.  Mimochodem... tušili jste, že konec světa je tak blízko?

Jak vypadalo našich posledních 21 dnů? Každé ráno vstáváme v 6.20 - za zvuků ostatních balících se poutníků. Sebereme všechny naše věci a bezpečně je uložíme do batohu (na dlouhou dobu jsou tím jediným majetkem, který vlastníme). V 7 hodin vyrazíme směrem na západ - k Santiagu. Po pár minutách se dostaneme ven z města, asfalt vyměníme za prašnou cestu, auta za louky a lesy. První zastávku máme po 10 -12 kilometrech, kdy se pořádně nasnídáme. Káva a colacao nesmí chybět. Ani cesta na konec světa mně nenaučila pít kávu a raději se nechávám okouzlit tímto španělským kakaovým nápojem.

S plným žaludkem se pak dáme do dalšího putování. Kolem druhé hodiny odpolední zakotvíme v albergue, kde nás čekají další pravidelné rituály. Sprcha, ruční praní těch několika kusů oblečení, které máme. Následuje nákup, příprava jídla, večeře, dobití baterií do kamery, pokec se spolupoutníky a spánek. I když se na pohled může zdát náš nový život nudný, opak je pravdou. Kromě nádherné přírody a úchvatných historických staveb nás každý den uchvacuje i pestrá paleta osobností (individuí), která na cestě potkáváme. Některé si za vzor nebereme. Ať už je to paní táhnoucí za sebou kufr na kolečkách nebo pán vypadající jako Mojžíš, šlapající opačným směrem a vykřikující "běžte do pr..le a umřete". Některým se dokonce raději vyhýbáme - například německé „ledvinkové královně" (naše pracovní pojmenování), která se chová jako by celé Španělsko patřilo jí. Nebo trojici poutníků, kteří si myslí, že když ostatní pomlouvají anglicky, nikdo jim nerozumí.

Naštěstí na pouti jsme potkali i mnoho lidí, se kterými trávíme čas rádi. Ať už mladí nebo staří, z jakékoliv části světa, jejich životní příběhy jsou pro nás často inspirací. Pevně doufáme, že některé z nich uvidíme i poté, co naše pouť skončí. Co se týče konce, ten nás čeká za pár dnů. Ujdeme pár kilometrů a v Santiagu dostaneme do poutnického pasu poslední razítko. Na konci světa pak spálíme většinu věcí, které nás na cestě provázely. Tím definitivně skončí i naše Camino.

Zda se všechno to trápení, které jsme na cestě podstoupili (puchýře, bolavé koleno, každodenní šlapání…), vyplatilo, budeme s konečnou jistotou schopni říci až za pár dní. Zatím jsme ale přesvědčeni, že ano.