Autostopem po severní Albánii

V srpnu 2013 jsem společně s Matúšem, Martinem, Michalem, Yuliyí, Janem a Chickem procestoval autostopem část Černé hory a Albánie.

Napsal Andrej · 1. 12. 2015

Hned po návratu do Brna jsem se zapřísahal, že zkušenosti, zážitky a dojmy z této cesty (zejména z cesty po Albánii, která mě z těchto dvou zemí zaujala více) sepíšu do formy článku (podobně jako po cestě po Ukrajině a Španělsku), avšak kvůli práci, škole a množství dalších nepodstatných výmluv jsem tomuto slibu nedostál (podobně jako po cestě po Ukrajině a Španělsku). Téměř po roce a půl jsem se však rozhodl tuto chybu napravit a na několika následujících řádcích se s každým, kdo bude mít zájem, podělit o (subjektivní) poznatky o severní Albánii.

Moje a Yuliyna cesta začala na autobusovém nádraží v Dubrovníku v Chorvatsku, kde nás vyložil autobus (přímý spoj z Brna). Odtud jsme autostopem pokračovali směrem na jih do Černé hory. Přes Herceg Novi, Kotor a Budvu až do Buljarice, kde jsme se spojili s druhou částí skupiny, která přijela několik dnů před námi (a stihla bez nás objet Durmitor, Kotorský záliv a Budvu). Den po shledání jsme po skupinkách (2-3 lidí) vyrazili k albánským hranicím (někteří z nás, jako já a Yuliye, přes Ulcinj, jiní severnější cestou přes Stari Bar).

První zastávkou na naší cestě severní Albánií byl Skadar (Shkodër), čtvrté největší albánské město ležící na břehu známého Skadarského jezera 13 km od hranic s Černou horou. Město tvoří jakousi severozápadní bránu pro vstup do Albánie – všechny cesty vedoucí z Černé hory směrem dál na jih procházejí Shkodërem.

Následně jsme pokračovali do národního parku Thethit, jež ukrývá nádhernou a díky prozatím (v létě 2013) absentující asfaltové cestě příliš nenavštěvovanou přírodu. Z národního parku jsme se vrátili do Shkodëru a přes Fushë-Kruje jsme se dostali až do Tirany, hlavního a největšího město Albánie. 

Poté naše cesta pokračovala zpátky na sever. Přes Kruje, Lezhë a Shengjin zpět do Shkodëru, odkud jsme k hranicím s Černou horou dorazili na nezvyklém dopravním prostředku - „motorkokáře“ (viz níže – část „Několik dalších postřehů z cesty“).

V srpnu 2013, tedy v čase, kdy jsme byli v Albánii, jsme přímo na místě měnili 1 euro za 139 leků. Ceny uvedené v tomto článku jsou (logicky) z období léta 2013. Často byly výsledkem vyjednávání a občas byly závislé na štěstí nebo představě druhé strany o tom, kolik peněz máme k dispozici (velice pomáhá nemluvit anglicky a německy a mít na zádech batoh).

Autostopem

I když jsme před vstupem na albánské území byli několika Černohorci varováni, abychom se vyvarovali stopování po Albánii (mělo nás čekat jisté okradení), tak s žádnými problémy jsme se nesetkali. Vyjma okolí Tirany, hlavního města, nebylo problém auto sehnat do několika minut.

 

Osvědčilo se nám již dopředu řidiči vysvětlit, že nehledáme taxík a nemáme peníze, kterými bychom za cestu zaplatili. Občas se totiž stávalo, že nám zastavily neoznačené taxíky.

Dokonce se nám povedlo stopem se dopravit i do národního parku Thethit, do nějž nevede zpevněná silnice. Je však pravdou, že tady si zastavení auta vyžádalo delší čas a zároveň větší vyjednávací schopnosti. Několik řidičů nás (já, Yuliye, Matúš) bylo ochotno vzít za přemrštěné ceny pohybující se ve výši kolem 20 euro na osobu (a jak jsme se později dozvěděli, tak by se svým autem ani nebyli schopni projet až do dědiny Theth, ale pouze do půli cesty). Po vytrvalém odmítání nadsazených cen se nám však nakonec povedlo zastavit džíp, který nás za 2 eura na osobu zavezl až k Thethu, zpátky jsme se odvezli na korbě auta zdarma (zbytek skupiny zvládl cestu tam i zpátky bez placení).

Taxíkem a busem

Taxíky byly poměrně drahé, a proto jsme je využili pouze v jediném případě, který nedopadl příliš šťastně. Řidič nás vzal jenom do poloviny cesty (cesta byla zablokována kvůli autonehodě a na zdvojení ceny kvůli potřebě jít obcházkou jsme nechtěli přistoupit), ale trval na tom, abychom zaplatili plnou cenu, jinak nás nenechá vystoupit a odveze nás zpátky do Tirany.

Autobusy jsme využili zejména v okolí Tirany (k dopravě mezi Tiranou, Fushë-Kruje a Kruje). I jako cizinci jsme dostali stejnou cenu jako ostatní cestující, cesta trvala sice trochu déle než autem (vzduchu bylo někdy taky méně, než je potřeba), ale umožňovala lépe si obhlédnout okolí (zejména při příjezdu do Tirany). Nevýhodou bylo, že ve večerních hodinách již autobusy směrem z Tirany nejezdily.

Jazyk

S angličtinou či němčinou člověk na místě příliš nepochodil. Kdo se chtěl domluvit, musel být připraven ukázat svou znalost albánského jazyka či italského jazyka, který byl v Albánii oblíbeným zejména z důvodu, že hodně obyvatel Albánie v Itálii pracuje, nebo být připraven komunikovat rukama a nohama. Komunikace prostřednictvím gest přitom šla místním lidem mnohem lépe, než většině Čechů a Slováků a u místních dokonce ani nevyvolávala typickou československou reakci „Co říká? Uráží nás?“ (I když samozřejmě Španělům, kteří jsou mistři v „ručně-nožním“ jazyku, se rovnat nemohli.)

„Where are you from?“

I když, jak jsem psal výše, anglickým jazykem nemluví v Albánii příliš lidí, tak frázi „Where are you from?“ uslyšíte poměrně často. Nejedná se však o zdvořilostní frázi ani o pokus o navázání hovoru (většinou), ale o způsob, jakým místní ohodnotí Vaši kupní sílu a měřítko, dle kterého nastaví cenu za své služby/ výrobky (Platí to zejména u taxíků, neoficiálních restaurací, průvodců, neoficiálních kempů, prodejců suvenýrů.).

Několik tipů na ubytování a stravování

Shkodër: V Shkodëre bych rozhodně doporučil zajít si do restaurace v okolí mešity Ebu Bekr nacházející se v centru města nedaleko náměstí Sheshi Demokracia, nejlépe pak do některé z restaurací nacházejících se přímo na ulici Rruga Kolë Idromeno. Posezení na terase je více než příjemné, umožňuje odpočinout si a pozorovat život města, nasávat jeho atmosféru. Ceny se přitom pro českého cestovatele pohybují v celkem příjemných hladinách (večeře kolem 600 – 700 leků).

Průměrná cena hotelu se v Shkodëru pohybovala kolem 25 až 35 euro. Na doporučení jedné cestovatelky z Maďarska jsme však využili služeb hotelu, který se nespecializuje na zahraniční klientelu, ale na místní obyvatele – hotel Floga, v němž jsme za dvě osoby zaplatili 1000 leků na noc (pokoj byl čistý, vybaven sociálním zařízením). Hotel se nachází dále od centra na rohu ulic Rruga Shkoder a Rruga Ded Gjon Luli.

Fushë-Kruje: Hotel a kemp Nordpark je sympatický kemp s velkým prostorem pro stany i karavany, obrovským volně dostupným bazénem a příjemným (trochu anglicky mluvícím) personálem. Jelikož jsme nepřijeli s koly, autem ani karavanem, tak na recepci měli trochu problém určit, kolik budeme platit (viz ceník na jejich FB stránce). Nakonec nám naúčtovali 3 eura na noc za osobu. Jako pozornost podniku jsme před spánkem dostali ovoce a hamburgery. Když nás pak v noci nepřipravené zastihla bouřka (dle vyjádření domácích největší za posledních dvacet let), dostali jsme v hotelu ubytování za poloviční cenu.

Theth: Městečko uprostřed národního parku Thethit se již začíná pomalu připravovat na příval turistů. Mnoho obyvatelů si uvědomuje, že po dokončení silnice, se k nim budou hrnout davy lidí. Již nyní čekává na mostě přes řeku Theth, tedy na mostě, který je hlavním vstupem do města, dvanáctiletý kluk a perfektní angličtinou vítá všechny návštěvníky a zve je do hotelu a kempu, který leží přímo u daného mostu. Navzdory výmluvnosti tohoto kluka, bych však raději doporučil zajít do hospody stojící hned vedle hotelu, do kterého se chlapec pokouší všechny nalákat, a zeptat se na Floriána a jeho hotel a kemp – ten leží několik metrů za zmiňovanou hospodou. V čase, kdy jsme v Theth byli my, nebyl ještě drobný hotel dostavěn, avšak nepříliš veliká zahrada nám nabídla možnost útulného spánku za 1 euro za osobu na noc. Za 700 leků jsme se zároveň výborně najedli – kozí maso, domácí sýr, domácí chleba, čerstvá zelenina, grilovaná paprika, žinčice, voda, vynikající domácí rakije, polévka.

Blue Eye (Syri i kaltër): Přímo nad Blue Eye, známým jezírkem ležícím v národním parku Thethit, se nachází usedlost, ve které za 700 leků nabízejí chutný oběd pozůstávající z polévky, ryby, zeleniny a brambor.

   

Kam (ne)zajít?

Mezi místa, která nás v Albánii nejvíce zaujala, je potřeba zařadit Shkodër, Kruje, Thethit a částečně Tiranu.

I když posledně jmenovaná, Tirana, byla spíše jakousi povinnou zastávkou v hlavním městě krajiny, jelikož nás nedokázala strhnout svou atmosférou podobně jako Shkodër, stojí za to v ní navštívit zejména Národní muzeum nacházející se v budově z dob režimu Envera Hodži, projít si Skanderbegovo náměstí s jeho sochou a navštívit Edhem Beyovu mešitu ze 17. století ležící hned u Skanderbegova náměstí. Nedaleko od ní je hodinová věž a budovy ministerstev z 20. let minulého století. Pro zájemce o více adrenalinové prohlídky se otevírá možnost navštívit budovu Mezinárodního centra pro kulturu (na rohu ulic Bulevardi Bajram Curri a Bulevardi Dëshmorëte Kombit), jež má tvar pyramidy, která přímo vybízí k tomu, aby si člověk po jejich stěnách vyběhl až nahoru a odtud se pokochal pohledem na město, popř. pokecal s mládeží, která zde chodí kouřit.

      

Kruje je naopak příjemné malé městečko s historickým hradem (Kalaja e Krujës), ve kterém stojí za to strávit půl dne. Vyhrazovat si na něj více času je pravděpodobně zbytečné. V horní části areálu hradu, u polorozpadlého kostelíku, je možné narazit na mladíka (s opravdu ošklivými zuby), který za několik drobných odvypráví přednášku o historii města a hradu (v angličtině). Zároveň své posluchače zavede do malé skalní mešity poblíž areálu hradu, od níž má klíč.

Thethit nadchne zase všechny milovníky přírody. Návštěvníky zde čekají nádherné túry, úžasné vodopády, koupání v ledových jezírkách či kaňonech. Zážitkem je i samotná cesta do národního parku. Během jízdy po nezpevněné silnici vedoucí těsně u strmých srázů nám nejednou nebylo příliš do smíchu.

       

Na cestě Albánií bych doporučoval vynechat návštěvu Shengjinu. Jde o přelidněné přímořské město s přeplněnými a špinavými plážemi, které v nás vzbuzovalo jenom touhu co nejrychleji vypadnout.

Pivo

Albánské pivo rozhodně doporučuje vyzkoušet sedm ze sedmi členů naší výpravy! I když si v České republice všichni myslí, že každé pivo, které se vaří za hranicemi, není pivem, tak vychlazená Tirana, pivo nesoucí název hlavního albánského města, podávaná pro jistotu i s kousky ledu, se u naší expedice potkala s pozitivním ohlasem. Cena piva se pohybovala v rozpětí 120 až 200 leků, což z piva v Albánii činilo, vzhledem k cenám jiných potravin a nápojů, poněkud dražší sortiment, než je člověk žijící v Česku zvyklý. Avšak na druhou stranu ani v nejnedostupnějších podmínkách, kde jsme očekávali velice dobře známou vysokohorskou přirážku, cena nebyla vyšší než výše uvedených 200 leků.

Několik dalších postřehů z cesty

  • Albánie je plná rozestavěných budov. Z toho, co jsme viděli, resp. neviděli (na mnoha stavbách se totiž nepracovalo), jsme ale nebyli schopni dojít k závěru, zda stavební boom pořád přetrvával nebo zda budou nedostavěné ponechány svému osudu.
  • V Albánii je možné narazit na dopravní prostředky, které by u nás jenom těžko mohli vyjet na silnici. Pracovně jsme si je pojmenovali „motorkokáry“ – jde o motorku, která má namísto předního kolesa a řídítek přimontovanou káru. I když na první pohled nepůsobí tento způsob přepravy jako bezpečný (a nejspíš ani není), tak je příjemné se v něm v horku projet.
  • Albánie je plná smetí. Dokonce plnější než Černá hora. Pohled na ulice či přírodu plnou odpadků byl někdy opravdu smutný.
  • Albánie je plná levých a chutných fast-foodů. Nejspíš šlo jen o náhodu, ale vypozorovali jsme, že čím více na jih od Dubrovníku jsme se dostali, tím bylo jídlo koupené ve fast-foodech lepší a levnější. Naopak pekárenské výrobky nám více chutnali v Černé hoře než v Albánii.